Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příběh Eduarda rytíře von Orel

 Příběh Eduarda rytíře von Orel

(* 5. 8. 1841 Nový Jičín - † 5. 2. 1892 Miramare/Terst)

V letošním roce si připomeneme 170. výročí narození

slavného novojičínského rodáka Eduarda rytíře von Orel.

V této souvislosti spolupracuje Muzeum Novojičínska, p.o.

na několika projektech včetně Městských slavností 2011.

Pojďme si připomenout takřka neuvěřitelný životní příběh.

 

orel01.jpg

 

Město Nový Jičín se v průběhu 19. století stalo ekonomickým a politickým centrem regionu Kravařska, kde žili a působili lidé, kteří zasáhli nejen do jeho osudů, ale také do dějin Evropy. Mezi tyto osobnosti se zařadil také Eduard rytíř von Orel.

 

orel06.jpg
Veduta Nového Jičína z roku 1817 od Františka Kledenského
Foto: Muzeum Novojičínska, p.o.

 

Když se v rodině magistrálního kancelisty Johanna Martina Orla (*12. 7. 1801 Kelč) a Anny rozené Löfflerové (*26. 7. 1804 Olomouc) narodil v Novém Jičíně v domě č. 93 konečně po třech dcerách první syn, neměli oba šťastní manželé ani tušení, kam jej v budoucnu životní osudy zanesou.

 

orel24.jpg
Zápis k narození Eduarda Orla v rodné matrice Nového Jičína
Foto: Muzeum Novojičínska, p.o.

 

orel02.jpg
Rodný dům Eduarda Orla na Hummelgasse v Novém Jičíně
Foto: Muzeum Novojičínska, p.o.

 

Rodný dům na tehdejší Hummelgasse (dnešní Křižíkova ulice č. 3) brzy rodiče s dětmi opustili a přestěhovali se do domu na tzv. Oberthor (dnešní ulice K nemocnici), kde Eduard Orel prožil své dětství a školní léta.

 

orel03.jpg
Terst - domovský přístav Eduarda Orla
Foto: Radek Polách, 2011

 

orel26.jpg
Přístavní molo se sochou císaře Maxmiliána
Foto: Enrico Mazzoli, 2011

 

Jeho rozhodnutí zůstat v armádě bylo pravděpodobně zapříčiněno tím, že se stal roku příslušníkem c. a k. rakouského námořnictva a služba na moři přinášela své neskutečné kouzlo. Navíc vojenská služba trvala až do roku 1868 v rakouské armádě plných 8 let, kdy mohly být 2 roky brány jako záloha.

 

orel05.jpg
S. M. S. Novara
Foto: Muzeum Novojičínska, p.o.

 

V roce 1857 je desátník Eduard Orel jmenován mezi členy c. k. námořního pěšího pluku na fregatě S. M. S. Novara. Téhož roku 30. dubna vyplula z domovského přístavu v Terstu na dobrodružnou cestu kolem světa, která je pokládána za jednu z velkých objevitelských expedic v polovině 19. století. Na své plavbě navštívila Gibraltar, Madeiru, Rio de Janeiro, Kapské město, Cejlon, Madras, Nicobary, Singapur, Manilu, Hong Kong, Šanghaj, Sydney, Auckland, Tahiti a Valparaiso. Do Terstu se vrátila 30. srpna 1859 s mnoha vědeckými poznatky na palubě.

 

orel11.jpg
Kontraadmirál Wilhelm von Tegetthoff
Foto: Muzeum Novojičínska, p.o.

 

Jako člen posádky slavné rakouské dřevěné třístěžňové fregaty S. M. S. Novara se Eduard Orel ve dnech 18. - 20. července 1866 zúčastnil vítězné bitvy rakouského loďstva pod vedením kontradmirála Wilhelma von Tegetthoffa (*23. 12. 1827 Maribor/Marburg - †7. 4. 1871 Vídeň) nad italskou flotilou admirála Carla di Persana. V témže roce byl jmenován praporčíkem řadové lodi.

 

orel04.jpg
Kajuty fregaty Novara jsou dnes součástí interiérů zámku Miramare
Foto: Radek Polách, 2011

 

Svůj úkol plnil na S. M. S. Novaře také v lednu 1868, kdy bylo tělo popraveného mexického císaře Ferdinanda Maxmiliána Habsburského (*6. 7. 1832 Schönbrunn - †19. 6. 1867 Querétar) přepraveno zpět do vlasti. Při plavbě se však Novara dostala do bouřky, při níž Eduard Orel utrpěl dvojtou zlomenino nohy, která si vyžádala delší léčbu.

 

orel29.jpg
Příjezd císaře Františka Josefa I. do přístavu Port Said
u příležitosti slavnostního otevření Suezského průplavu
Foto: Heeresgeschichtliches Museum, Vídeň

 

V roce 1869 se Eduard Orel objevuje jako člen posádky doprovodné lodi císařské parní jachty Greif, která vezla císaře Františka Josefa I. na slavnostní otevření Suezského průplavu. To se uskutečnilo 17. listopadu 1869 za slavnostní premiéry opery Aida od Giuseppe Verdiho.

 

orel07.jpg
Účastníci expedice na společné fotografii v roce 1872
Foto: Muzeum Novojičínska, p.o.

 

Další úkoly Eduarda Orla čekaly v souvislosti se záměry dobytím severního pólu rakousko-uherskou polární expedicí v letech 1872 - 1874. Jednu z nejvýznamnějších polárních expedicí 2. poloviny 19. století představovala cesta Julia von Payera (*2. 9. 1841 Teplice - †19. 8. 1915 Bled) a Karla Weyprechta (*8. 9. 1838 Darmstadt - †29. 3. 1881 Michelstadt) k severnímu pólu. Polární expedice měla za cíl doplout co nejblíže k severnímu pólu, nebo se plavit podél severního pobřeží Sibiře k východu až do Asie a objevit tak dosud neznámý „Severovýchodní průjezd".

 

orel20.jpg
S. M. S. Tegetthoff při driftování Severním ledovým oceánem
Foto: Muzeum Novojičínska, p.o.

 

Na podnět duchaplného polárního teoretika A. Petermanna a za finanční pomoci obětavého hraběte Hanse Wilczeka, hraběte Zichyho a dalších mecenášů vyplul dne 13. června 1872 zbrusu nový paroplachetní škuner viceadmirál Tegetthoff z Bremerhavenu do severonorského přístavu Tromsö, odkud 14. července vyrazil podél pobřeží Norska a u Nordkappu zamířil na severovýchod k Nové zemi. Před posádkou byl neznámý Severní ledový oceán. Po měsíci plavby zamrzla expedice na 72° severní šířky. Ledem sevřená loď driftovala neznámou Arktidou skoro rok a překročila 79° severní šířky. Posádka přečkala polární zimu a doufala, že polární léto přinese vysvobození lodi z ledové pasti a pokračování ve výzkumné cestě. Koncem srpna 1873 led přinesl „Viceadmirala" na dohled dosud neznámého souostroví, jemuž oba velitelé Payer a Weyprecht 1. listopadu 1873 dali jméno Země císaře Františka Josefa. Výpravu čekala druhá arktická zima s deprimující polární nocí. Payer podnikal výpravy na saních, během nichž dosáhl 82° severní šířky. Při svých průzkumech prozkoumal a zmapoval objevené souostroví. Na mapě Arktidy přibyly české názvy jako Brněnský mys, Šanovský ostrov či Prorokův mys, připomínající novojičínského faráře Josefa Proroka, také ostrov Eduarda Orla.

 

orel08.jpg
S. M. S. Tegetthoff v zajetí ledu
Autor: Eduard Orel

 

Dnes si jen těžko představíme, v jakých podmínkách se žilo na dřevěné lodi, kdy teplota dosahovala -50°C. Trojstěžník Tegetthoff zůstal uvězněn v ledu i v dalším roce. Přečkat na lodi další polární zimu hraničilo s hazardem, a proto první palubní důstojník Weyprecht dal rozkaz loď opustit. Po strastiplné tříměsíční cestě ledovou pustinou na saních a člunech se polárníkům podařilo dosáhnout Nové země, kde je vzala na palubu ruská velrybářská loď Nikolaj, která je přepravila do norského přístavu Vardö. V září 1874 tak mohli být členové výpravy přivítáni opět ve Vídni.

 

orel09.jpg
Gustav Brosch, Eduard Orel a Dr. Julius Kepes
Foto: Muzeum Novojičínska, p.o.

 

Mezi dvacetičtyřmi členy expedice z různých zemí rakousko-uherské monarchie byli kromě Julia Payera rovněž další čeští a moravští krajané. Byli to Josef Pospíšil, Ota Kříž, Gustav Brož a samozřejmě Eduard Orel.

 

orel10.jpg
Těžké měsíce v polárních končinách Země Františka Josefa
Autor: Eduard Orel

 

Vedle objevení dosud neznámé Země císaře Františka Josefa vystupují do popředí zásluh rakousko-uherské polární výpravy také práce vědecké. Především to byla důležitá pozorování magnetismu, která prováděl druhý palubní důstojník nadporučík Eduard Orel, rodák z Nového Jičína, taktéž rozsáhlá pozorování meteorologická, pozorování polární záře, pohybu ledu, měření mořské hloubky i výzkum arktické fauny a flóry a především zmapování a kartografický výzkum objeveného souostroví. Eduard Orel se na výpravě projevil jako výborný střelec.

 

orel12.jpg
Odjezd domů na záchranných člunech
Autor: Eduard Orel

 

Expedici však poznamenala jedna tragická událost. 16. března 1874 zemřel strojník výpravy Ota Kříž (1845 - 1874), rodák z Pačlavic u Kroměříže, který byl pochován ve svém ledovém hrobě v daleké Arktidě. S problémy se potýkal také Eduard Orel, který byl postižen sněžnou slepotou.

 

orel13.jpg
Telegram z Vardö
Foto: Muzeum Novojičínska, p.o.

 

Expedici se za nezměrných útrap podařilo na záchranných člunech dosáhnout opět Nové země, odkud je ruská velrybářská loď přeplavila do norského přístavu Vardö. Odtud nezapomněl Eduard Orel zaslat telegram o svém přežití do svého rodného města. Dnes jej můžete shlédnout při prohlídce muzea v Novém Jičíně, kde jsou připomenuty i důležité mezníky života Eduarda Orla.

 

orel14.jpg
Erb rytířů von Orel udělený císařem Františkem Josefem I. roku 1880
Foto: Muzeum Novojičínska, p.o.

 

Po svém návratu roku 1874 byli členové expedice přivítáni ve Vídni a Eduard Orel brzy zamířil referovat o celé výpravě do rodného Nového Jičína. Zde byl nadšeně přivítán slavnostním průvodem, na jeho počest byl uspořádán banket a koncert. Za své zásluhy obdržel Eduard Orel od císaře Františka Josefa I. rytířský titul.

 

orel16.jpg
Úřad c. k. rakouského námořnictva v Terstu - pracoviště Eduarda Orla
Foto: Radek Polách, 2011

 

Následující roky strávil Eduard Orel společně s Juliem Payerem a Carlem Wayprechtem v Terstu kompletací všech vědeckých poznatků z expedice. Výsledkem byla Payerova kniha Die Österreichisch-Ungarische Nordpol-Expedition, která se rázem stala bestsellerem a nesměla chybět v žádné větší knihovně tehdejší doby a v roce 1969 byla ve zkrácené podobě vydána v češtině pod názvem V ledovém zajetí. Bohužel problémy se zrakem neumožnily Edurdu Orlovi pokračovat v námořní službě. Byl převeden pro práce na pevnině a propůjčena mu byla hodnost poručíka řadové lodi. V roce 1883 krátce působil jako správce na ostrůvku Lokrum poblíž Dubrovníka.

 

orel15.jpg
Zámek Miramare na pobřeží Jaderského moře
Foto: Radek Polách, 2011

 

orel25.jpg
Vstupní nádvoří do císařského zámku Miramare
Foto: Radek Polách, 2011

 

V osmdesátých letech 19. století se Eduard Orel stává zámeckým hejtmanem Miramare, pohádkovém sídle zesnulého císaře Ferdinanda Maxmiliána Habsburského. Kustodem zdejšího muzea tehdy byl další rodák z Nového Jičína - Dominik Bilimek (*25. 2. 1813 Nový Jičín - †1887 Heiligenkreuz u Vídně). Společně se roku 1884 stávají zakládajícími členy Spolku Novojičínských ve Vídni, který si za cíl vytyčil podporovat mladé studenty - rodáky z Nového Jičína při studiích na vysokých školách v hlavním městě Vídni. Zároveň také svými bohatými dary ze zámeckých a soukromých sbírek podpořili vznik novojičínského muzea.

 

orel17.jpg
Eduard Orel společně se svou rodinou před svým zahradním domem v Miramare
Foto: Enrico Mazzoli

 

orel18.jpg
Zahradní dům Eduarda Orla
Foto: Radek Polách, 2011

 

Eduard Orel umírá v roce 1892 v Terstu. Svá poslední léta prožil v zahradním domku, který se nachází v pohádkovém koutě zámeckého parku Miramare. Každý, kdo tyto místa navštíví, je uchvácen jejich nádherou a osudy.

 

orel28.jpg
Smuteční oznámení
Foto: Radek Polách, 2011

 

orel19.jpg
Starý hřbitov a hřbitovní kaple v Terstu
Foto: Radek Polách, 2011

 

Eduard Orel byl pohřben na hřbitově v jeho milovaném Terstu. Bohužel dnes jeho hrob není znám a jediným svědkem je hřbitovní kaple. Náhrobek byl jako většina z té doby vlnou nových přistěhovalců po roce 1918 zrušen. Podobná situace se často stávala u nás po roce 1945.

 

orel21.jpg
Pamětní deska z domu v Novém Jičíně, kde žil Eduard Orel
Foto: Radek Polách, 2011

 

orel22.jpg
Část expozice věnovaná Eduardu Orlovi
Foto: Radek Polách, 2011

 

V roce 2010 otevřelo Muzeum Novojičínska, p.o. v prostorách Žerotínského zámku v Novém Jičíně stálou expozici historie města nazvanou Ve znaku zavinuté střely II. Její součástí je také část věnovaná osobnosti novojičínského rodáka Eduarda Orla.

 

orel23.jpg
Kniha o Eduardu Orlovi
Foto: Radek Polách, 2011

 

Na sklonku roku 2010 vyšla v italském Terstu první kniha o novojičínském rodákovi Eduardu Orlovi pod názvem Eduard Ritter von Orel (1841-1892) und die österreichisch-ungarische Nordpolar-Expedition mit seinem Rückzugstagebuch von 1874. Autory publikace jsou Enrico Mazzoli a Frank Berger. Na knize spolupracovalo také Muzeum Novojičínska, p.o. ISBN: 8896940389

 

Radek Polách
Muzeum Novojičínska, p.o.


 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA